Vzhledem k tomu, že finanční instituce a finanční poradci mají vždy více informací než jejich klienti, je důležité hledat cesty k tomu, jak tuto informační asymetrii snížit. Základem je zlepšení rozsahu a srozumitelnosti informací, které finanční instituce poskytují svým klientům.
Člověk, který si pořizuje finanční produkt, musí mít k dispozici všechny informace, potřebné k rozhodnutí. Měl by vědět, k čemu se produkt hodí a k čemu nikoliv, vše vysvětleno jednoznačným a srozumitelným jazykem. Základní informace se přitom dají shrnout na jednu stránku se stručným popisem a všemi potřebnými údaji, větší podrobnosti si potom zájemci mohou najít v dalších materiálech. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že tyto stručné profily, na jejichž formě se shodne celý trh, výrazně omezují nebezpečí, že si klient pořídí zcela nevhodný produkt.
Důležité také je, aby byly k dispozici stejné informace pro finanční produkty, které jsou sice formálně odlišné, ale svou podstatou stejné. Klient by tedy měl dostat srovnatelné informace o hypotéce i o úvěru ze stavebního spoření, stejné informace o svých investicích by měl klient dostávat, ať už investuje prostřednictvím podílových fondů nebo investičního životního pojištění. Jen tak totiž bude schopen jednoduše si porovnat různé nabídky a informovaně se rozhodnout. Zákonná úprava v této oblasti přitom není nijak složitá a pravidlo "stejné informace o podobných produktech" je možno aplikovat při každé úpravě legislativy.
Velký význam má také srozumitelnost poskytovaných informací. Každý, kdo se někdy pokusil přečíst si pojistné podmínky nebo podmínky hypotéčních úvěrů, ví, že jde o jedny z nejméně srozumitelných dokumentů, se kterými se člověk v životě setká. Podobně nesrozumitelné jsou ale bohužel i různé rádoby informační materiály finančních institucí, nemluvě o složitých cenících, ve kterých se dá konečná cena vyhledat jen s obtížemi. Pokud by stát chtěl pomoci klientům lépe si vybrat, měl by motivovat finanční instituce a jejich asociace k tomu, aby své klienty informovali srozumitelně – a testovat, jestli lidé poskytovaným informacím opravdu rozumí.
Pomáhat s výběrem finančních produktů mají lidem finanční poradci, nikoliv kamarádi u piva nebo stát. Ten by měl ale stanovit pravidla pro to, kdo se finančním poradcem stát může. Vedle požadavků na vzdělání, ověřeného průběžně opakovaným testem, by se stát měl soustředit na dvě další oblasti. Tou první je odpovědnost poradenských firem za své poradce, aby se firmy nemohly tak jako v minulosti vyhnout následkům toho, jaké produkty do své sítě pustí a jak motivují své lidi k jejich nabídce.
Druhou oblastí je pak pevné stanovení doby a výše ručení poradců za uzavřené smlouvy tak, aby rádobyporadci neměnili klientům jejich smlouvy každý rok či dva a na úkor klienta nezískávali nové a nové provize. Prodloužení doby ručení za uzavřené smlouvy by na trh přinesla mnohem více stability, v některých případech by produkty zlevnilo a donutilo by to poradce zaměřit se na dlouhodobou péči o své klienty.
